Akt Lásky
Netušil, co to znamená.
Byl zasmušilý.
Kráčel v brzkém podzimu. Blízko večera. Cesta byla kamenitá a počasí, bylo tak akorát. na dobré a pohodlné oblečení.
Bundu měl rozepnutou.
Kráčel s rukama v kapsách.
Ne, že by chtěl něco skrývat. To ne, ale pomáhalo mu to být s tím, co bylo v něm, skryté.
A to i před ním samotným.
Míjel kameny na prašné polní cestě. Jeho nálada ho nabádala, aby do nich kopl.
Neudělal to.
Bylo by to vůči nim nezdvořilé, a vlastně, i vůči jemu samotnému.
Nevšiml si, že to byl akt lásky, který dával sobě, i okolí.
Kráčel ponořen do svých pocitů.
Prohlížel si ztěžklé mraky na nebi, které byly magické svojí rozmanitosti. Vytvářely v něm pocit údivu, a životní přítomnosti.
Zaslechl pohyb kamenů kdesi za ním, o otočil se oním směrem.
Spatřil zlatého retrívra, jenž vyběhl s kukuřičného pole na cestu kde stál on ve své tichosti.
V dáli zaslechl ženský hlas, jenž utichl příjmutou rezignací.
Pes se před ním zastavil, a prohlédl si ho. Nechtěl běžet k paničce, ale ani nevěděl zda může pokračovat v před.
On si sedl na bobek, aby psovi nevytvářel nepříjemný pocit. Vzal si kamínek do ruky a vnímal jeho ostré hrany, lehkou váhu v jeho dlani.
Ztratil se v prostoru, v momentě když na cestu vešla postava oblečená do vzdušných bílých kalhot, a lehkém zeleném kabátku.
„No tady jsi. Ty jsi mi tedy dal“,pravila smířlivě.
Pes si jí moc nevšímal a koukal se jen před sebe. Teď, již prázdného prostoru před ním.
Nezdálo se mu, že to je úplné
Paní mu spokojeně připnula vodítko, a i ona se konečně rozhlédla.
Byl to příjemný pohled. Mraky vytvářely pocit domova a pohody. Široširá zeleň trávy se rozprostírala kam oko dohlédlo, a prašná cesta před ní jí volala do dobrodružství, klidu mysli a srdce.
Neochotně se usmála, jelikož ani na jedno z toho aktuálně neměla pomyšlení.
Musela domů, postarat se o svůj byt a připravit se na zítra do práce.
Pes zaštěkal, a zavrtěl ocasem, jako by jí chtěl na něco, či někoho upozornit.
Konečně si všiml muže, jenž se na něj usmál.
Ona ho neviděla, buď opravdově, že byla v jiném času a prostoru, nebo jen nechtěla, či neměla prostor pro muže v životě.
Otočila se, a i se svým psem odešla stejnou cestou kudy přišla.
Muž se proměnil.
Měl ostřejší rysy.
Vlasy mu narostly po ramena, a nos dlouhý a špičatý, jako by byl zobanem orla.
Usmál se ještě jednou do prostoru, a položil kamínek zpět na cestu.
„Akt lásky“, rozmýšlel opět.
Nezdál se být tím kým by být měl.
Proměnil se možná pod přátelským pohledem psa, či neregistrace neznámé ženy, mu dala tvář v tomto příběhu.
„Tvář, se kterou mohl býti, ale patřila mu?“, to byla tichá otázka vypravěče tohoto příběhu.
„Domorodí muži“, napadlo ho..
Inspirovaly ho na cestě. Znali způsoby jak žít, kráčet stezku životem, i přes útrapy, a on nevěděl zda jemu se to daří.
A přeci pes zastavil, a paní s ním kráčela spokojeně domů.
„Akt lásky“, opět rozmýšlel kdesi v tichu své mysli.
Nový Kamínek vylétl z jeho ruky, tak rychle, jak jeho srdce toužilo tlouci.
Vznesl se výše, a plachtil dál a dál, až tam kde již jeho zrak, a možná i sluch ho přestávaly registrovat.
Dopadl do husté zelené trávy, do míst neznáma.
Klidu, ticha mysli a srdce.
„Svoboda, let, širý prostor, bezpečí, domov“, to je to, co ho při pozorování toho kamínku, toho zvuku ve vzduchu, napadalo.
„Jak toto mohu dát sám sobě?“, optal se.
Trochu sklesle.
Trochu zarmouceně.
Začalo se stmívat, a chladnější vzduch se dal do pohybu také.
Zadíval se směrem, kterým odešla paní se svým psem.
A pak i směrem, kde byl jeho vlastní pokoj, kde přespával.
Nevnímal, že by to byl jeho domov.
Necítil touhu se tudy dnes vydat.
Čas oznamoval příchod noci.
Venku bylo příjemně.
Samota se ho nedotýkala, ba naopak ...
... vnímal stromy trávu. mraky a nebe, Vítr, a i to neviděné kolem. To vše bylo s ním, a on byl s tím vším.
Udělal krok do neznáma ...
... a přemýšlel, jak i sobě prokázat ... .Akt Lásky
